Otázka přístupu

Podrobnosti

Kategorie: Šuplík

Zveřejněno: 10. leden 2017

Psychické funkce architektury

TEORIE  ARCHITEKTURY

VÁCLAV BENEDIKT A KAREL HONZÍK - ÚVOD DO STUDIA PSYCHICKÝCH FUNKCÍ V ARCHITEKTUŘE

V tomto pojednání uvádí autor souhrn svých poznatků a pozorování ať vlastních zkušenostních, či ověřených studiem, týkajících se psychologického účinku architektury. Jde o první pojednání tohoto typu a vlastně první souhrnnou práci zabývající se prožitkem, smysly a nevědomým hodnocením vjemů zprostředkovaných nám prostorem ve kterém se nalézáme, či můžeme nalézat skrze náš vlastní kompoziční návrh, do kterého vědomě či nevědomě tyto prožitky vtělujeme.
Důležité pro možnost pozorování, srovnání a vlastního hodnocení jak docílit prožitku či v některých případech  neprožitku za určitým cílem vtěsnaným do objektu, je znalost dřívějšího, realizovaného a hmatatelného. Z publikací a teoretických esejů na téma také či onaké si vytvoříte jen mylný či vaším směrem orientovaný pocit, na který prosím nesázejte, protože je ovlivněn iluzí. Iluzí, kterou vytvořil autor obrazů či fotografií.
Autor si je sám vědom absence podobného tématu v historii a spolu s námi nenalézá v historii žádnou publikaci, soustavnou studii, která by se dala přijmout jako souhrn vědomostí o tomto oboru. Je ovšem pravda, že v době rozkvětu dekorativní architektury – tzv. slohové architektury – byl kladen velký důraz na psychické vlastnosti tvarů a prostoru. Např. řecká antika vytváří pro své stavební řády systematický vklad klamů a zdánlivých nepřesností za účelem dosáhnout co možná nejlepšího pocitu z kompozice, která nás svou přítomností ovlivňuje. Mnohdy jsou celky jednotlivých tvarů záměrně kladeny do prostoru tak, aby podvědomě vedly náš pohled a zájem. Architekti měli velké zkušenosti o vlivu stavebního díla na lidské smysly a lidského ducha. Tyto vlivy jsou však z valné části připisovány účinku slohu a tak docházelo k zjednodušenému náhledu na psychologii architektury.
V době po první světové válce, kdy se architektura záměrně oprostila od dekorativizmu a čitelné tektoniky, byl výtvarný dojem zatlačen do pozadí a často popírán úplně. „Obava ze stylismu a formalismu vedla mnohdy k úplné nedůvěře ve zrak – nevěrohodný smysl podléhající iluzím, byl ve svém dřívějším významu nahrazen rozumem“. Teoretikové těchto cílů nespatřovali smysl používaného v dívání se na věc, ale v používání věci aplikovaně na stavbu či na detail ve vybavení objektu. Jakýsi smysl v tomto také spatřuji, avšak cítím nutnost klamání a k tomuto je zapotřebí volnosti bez omezení nepřijímáním ornamentu, či výrazu inspirujícím se v jakékoli době z minulosti. Dráždění či chlácholení smyslů, gradace pocitů to je to,co mne motivuje k pohledu na vlastní záměr. Pokud v něčem najdu inspiraci, která podnítí mou fantazii, je možné, že i fantazie ostatních nezůstane bez života.
Aplikace soustředné použitelnosti vedla v praxi k materiálnímu pojímání architektury a to zejména tam, kde se zásad chopily osoby, které slovy autora „ neměly idealismu původních myslitelů“. Stavitelství tedy ovládl podnikatel s inženýrem, kteří si všímali především otázek konstruktivních a ekonomických. „Ale i zájem architekta – umělce se pohyboval v oblasti hygienické a konstruktivní. Četné studie byli věnovány technice stavby měst, infrastruktuře, minimálnímu bytu a psychologická stránka věci byla ponechána stranou“. Předpokládalo se, že zdravé, čisté a nové věci jsou tak nějak sami o sobě dobře působící na psychiku. „Věřilo se také, že je-li stavební dílo dobře technicky vyřešené, samovolně krásné, tak že bezděčně přináší vedle splněných hodnotných účelů i uspokojení duchovní. Ve skutečnosti se však ukazuje, že psychologický vliv architektury je složitější a že vyžaduje stejného pozorného zřetele jako otázky technické.   Zkoumáme-li obě stanoviska z odstupu, vidíme, že každé vyjadřovalo jen částečné požadavky, které se ve skutečném plném díle nevylučují, ale naopak doplňují. Architektura je vskutku zdrojem dojmů – ostatně jako vše, co nás obklopuje a s čím přicházíme do styku s tím rozdílem, že architektura nám zprostředkovává útočiště, střechu nad hlavou a vyjádření nás samých – a to ať jde o architekta tak o uživatele. Jsme-li totiž s něčím ve styku, budou na to reagovat naše smysly skrze náš mozek a ten zpracuje informaci, ze které nám svitne jakže se tam či onde cítíme a budeme-li se tam rádi vracet a setrváme-li chvilku a nebo celý život. Uvažujme, jaké nejrůznější stavy ducha, pocity a nálady vzbuzuje v nás život v bytě, kanceláři a nebo na ulici. Volnost nebo stísněnost prostou,komunikace vedoucí přímo k cíli a nebo ta zauzlená, která nás na chvíli odvede k něčemu jinému a udělá obchvat přímého a jistého přes krajinu nepoznaného a vylíčí nám jakýsi příběh toho co je kolem naší cesty a ukáže nám, že cest je víc, jako je lidských osudů. Pro mne je třeba důležité při cestě z místa A do místa B vidět i místo H, kam směřuje někdo jiný a uvědomit si množství cílů a hodnot, které jsou kol mne.
Jestliže nám jsou výtvarné dojmy zprostředkovány zrakem, mají na dojmech získaných obýváním prostřednickou účast nejen všechny smysly, vyznačující se příslušnými čidly, ale i takové, které vlastních orgánů nemají. Uplatňuje se zde nejen hmat, čich a zrak, ale i smysl pro teplotu a vzduch, pro pohyb a statiku, smysl pro rovnováhu, symetrii a decentralismus, rovnováhu a mechaniku těles. „Půjde-li nám tedy o zkoumání psychologických účinků architektury, budeme je muset rozdělit na dvě skupiny, a to:

A – na dojmy mimovýtvarné – získané obýváním či používáním a zprostředkované nejrůznějšími smysly
a
B – na dojmy výtvarné – získané vědomým nazíráním a zprostředkované jen zrakem, tedy smyslem na který se upínáme, a který nevědomky upřednostňujeme.

ad A
Dojmy získané obýváním nějakého objektu mají svou příčinu jednak ve vlastnostech samotného prostoru, v němž se nacházíme a jednak ve vlastnostech životního provozu, kterého se účastníme na jevišti tohoto prostoru a který je plánem budovy usměrňován – odvíjí se v jejích mezích. Za účelem přehlednosti rozdělujeme tedy dojmy získané obýváním na:
1) dojmy prostorové a
2) na dojmy provozní     a všímáme si každé skupiny zvlášť.
Ad 1) - Dojmy prostorové jsou vyvolány vlastnostmi prostoru a jeho vybavením. Jeho velikostí půdorysnou i výškovou, poměrem stran, otvory a výklenky, kompozicí prostor utvářejících prvků, použitými materiály, vzdušností a tíhou hmot, vůní a barvou jeho ohrádky. Důležitý je způsob a množství přiváděného světla přirozeného a umělého a jejich možná kombinace, proudění vzduchu a jeho vlastnosti tepelné a vlhkostní. Jde tu tedy především o vlastnosti hmoty pevného, kapalného a plynného skupenství a o „ pohodu prostředí“. Poté do hry vstupuje zvuk a způsob jeho šíření, pohltivost a odrazivost materiálů, povaha zorného pole a možnost výhledu ven. Jednoduše řečeno prostorové dojmy přímo podmiňují možnost výtvarných zážitků. V hlučném, zakouřeném a málo osvětleném prostředí s těžkým rosolnatým vzduchem těžko vychutnáme výtvarno čehokoli.
Ad 2) – Provozní dojmy jsou utvářeny soustavou pohybů a spočinutí na místě. Neklade-li prostor našemu provozu překážek, vnímáme okolí příznivěji, než v případě, kdy musíme náš pohyb měnit a přizpůsobovat špatným rozměrům, přerušením průběžného provozního proudu, chybám ve vzájemných vtazích a vazbách prostorů, zařízení a předmětů.
Celkem tedy přicházíme postupně k poznatku, že estetika, k níž směřuje architektova tvorba, není jen plastickou a výtvarnou estetikou, ale že je to v první řadě estetika života.

Ad B – dojmy výtvarné
Zde se uplatní dojmy z účinků plastických a tvarových vlastností stavebního díla, kde si musíme uvědomit vznik výtvarného uspořádání a působení v činnosti člověka, v jeho záměru a duševní aktivitě. Výtvarné dojmy mají své zdroje jednak v tvorbě účelové a užitkové s přihlédnutím k užitku z příznivých psychologických dojmů a ve svobodné nadužitkové tvorbě. Roztřídili jsme tedy zdroje výtvarných dojmů na:
1) výraz úkonnosti
2) výraz abstraktní
Ukázali jsem tedy to nejdůležitější – a sice to, že jediným působytelem na ducha v architektuře není jen výtvarná stránka stavebního díla. Architekt v první řadě utváří a kočíruje život a v druhé řadě teprve hmotu.  

Autor Ing. Václav Benedikt